Rozhovor s kurátorem Petrem Vaňousem - ČÁST II

Druhá část rozhovoru se více věnuje práci kurátora jako takové, konkrétně pak formě spolupráce kurátora Petra Vaňouse s Dub Gallery. Řeší témata jako „Pasivní přístup k umění versus aktivní přístup k umění“, „Instagram a umění“, „Proč sbírat umění?“ či „Je potřeba rozumět umění?“.


První část rozhovoru najdete zde.

Petře, dokázal bys mi jako kurátor odpovědět na to, proč sbírat umění?

To je úplně základní, principiální otázka. Je to stejné jako proč číst knihy nebo proč mít zahrádku, chatu, jezdit do zahraničí, cestovat… Podle mě je to určitá posedlost, druh zvědavosti, druh potřeby sebe-rozvíjení se a potřeby proniknout do světů, které člověka provokují, nebo jsou pro něj výzvou. Může to začínat velmi nenápadně a propuknout v nezřízenou vášeň. Znám takové lidi.

Než začneš sbírat umění, postupně se k tomu propracováváš. Na samém počátku tomu asi málokdo rozumí. Nicméně, je vůbec potřeba umění rozumět? A teď nemyslím jen v kontextu sbírání, ale obecného zájmu.

Opět principiální otázka. Co to znamená rozumět umění? Cítíme, že každý mu nějakým způsobem rozumíme, ale třeba si vzájemně nerozumíme v tom, když říkáme, že mu rozumíme. Což je v pořádku. Nebezpečné je, když se objeví někdo, kdo chce vytvářet metodiky a říkat lidem, jak mají správně vnímat umění, jak ho vystavovat, jak o něm psát.

Návody na percepci umění? To zní jako umělecký fašismus!

Je to zcestné, protože to vede k nesmyslné normalizaci a redukci pohledu a posléze celého vnímání. Když chce někdo sbírat kýče, ať si je klidně sbírá, to je jeho svaté právo a když chce někdo sbírat porcelán z 50. let ať tak činí. Jistě se najde někdo, kdo si bude ťukat na čelo se slovy, že je to strašné, ale stoprocentně se najde i někdo, kdo bude naopak úplně nadšený a bude tomu fandit.

Sběratelství je vášeň a tím, že člověk sbírá, tomu, co sbírá, začíná rozumět po svém. Podle mě není pro většinu lidí nutné rozumět umění. Myslím si, že je spíše potřeba mít nějakou citlivost, nebo předpoklady k tomu být schopen vnímat a vciťovat se. Pak totiž nebude mít nikdy problém s tím, rozeznat kýč od artefaktu.

Dá se citlivost vůči umění naučit?

Tak to nevím. Při slově naučit mi ale v této souvislosti něco skřípe. Použil bych spíše označení jako osvojit si… Je to proces více individuální a hlubší, než aby byl zvládnutelný v nějakém tříměsíčním kurzu při zaměstnání.

A jak se lze dívat na klasické fráze „Tam nejdu, já tomu nerozumím!“?

Tomu se říká mít předsudky. Člověk může mít předsudky vůči čemukoliv, ale myslím si, že oblast umění je jimi přesycena. Lidé mají ve velké míře předsudky vůči tomu, čemu nerozumí a současné umění, včetně současné malby je podle mě komplikovaná záležitost kladoucí na diváka jisté nároky spojené s námahou. Jsou lidé, kteří tuhle aktivitu podstoupit nechtějí, a tak se vůči tomu, čemu nerozumí, a priori negativně vymezí.

Může jejich postoj změnit kurátor?

Na kurátorech, institucích a na celém uměleckém provozu je, aby se toto procento lidí zmenšovalo, protože si myslím, že rozvíjet obecnou citlivost člověka je pozitivní jev a je všeobecně prospěšnou věcí, která doplňuje vzdělání. Citliví lidé bez předsudků tvoří lepší společnost, a to na všech úrovních.

Zmínil jsi aktivitu konzumenta umění. Ve fotce aktivní být nemusíš. Podívej se, co dělá Instagram. Ve velkém buduje principy pasivního konzumování fotky a mám obavu, že to postupně prostupuje i do malby a umění jako takového. Na Instagramu najdeš již mnoho galerií a malířů, kteří tam prezentují svou tvorbu. Proč by pak lidi chodili do galerií, když vše vidí na svém mobilním telefonu?

Protože instagramová fotka je pouhou pasivní službou konzumentovi. Nenabízí nic jiného nežli rychlou zprostředkovanou informaci. Především tato vizuální informace nemůže nikdy nahradit přímý kontakt s dílem. Kdo si přečte název knihy, také se nemůže ohánět tím, že ji četl, že ji porozuměl a že na ni má nějaký názor.

Já mám pocit, jako kdyby lidi měli problém se čtením obrazů s více plány. Říkám tomu efekt jedné vteřiny, tzn. pokud umění – malbu, fotku nerozkóduješ během této jedné vteřiny, ztrácí tvou pozornost…

Je to syndrom všepožírající rychlosti, na které stojí digitální informační kultura. Většina lidí dnes tvrdí, že nemá čas, ale ve skutečnosti ho má oproti minulosti tolik, že neví, co s ním. Přitom je velký kvalitativní rozdíl mezi tím, když budu před monitorem dvě hodiny klikat na internetu, nebo strávím dvě hodiny v galerii s uměleckými díly. První přístup je pasivní, druhý mě vybízí k aktivitě, včetně nutného fyzického přesunu někam.

Petře, pracuješ pro instituce, ale i soukromé galerie, jak se liší tvůj přístup k jednotlivým institucím?

Pořád si zachovávám nezávislou pozici, takže se pohybuji napříč těmito světy. Spolupracuji s různým typem institucí, s rozpočtovkami, nezávislými galeriemi, s komerčními galeriemi, což je pro mě hrozně důležité v tom, že každá spolupráce je v něčem jiná, má odlišné principy a provozní zázemí. Myslím si, že by bylo skvělé, kdyby všechny tyto úrovně fungovaly natolik dobře, že by se vzájemně doplňovaly. Můj přístup se liší nikoliv od instituce k instituci, nýbrž od povahy projektu. Zda ho iniciuji já, nebo je mi zadán.

Petře, jak ses vlastně dostal ke spolupráci s Dub Gallery?

Zbyněk Sedlecký, malíř, se kterým dlouhodobě spolupracuji, mi řekl o existenci galerie, a zároveň se zmínil, že galerista shání kurátora na spolupráci. Prohlédl jsem si galerijní katalogy, a i díky tomu, že v té době svou spolupráci s galerií zahájil i Zbyněk, jsme se dohodli na tom, že to zkusíme. A vypadá, že to funguje. :)

Vypadá.

Ty si myslíš něco jiného?

Nemyslím si nic jiného. Věřím v budoucnost galerie. Fandím Filipovi a myslím si, že svou práci dělá dobře a že je hlava otevřená.

Galerie si drží předem nastavenou kvalitu a nepřizpůsobuje se tlaku zvenčí. Galerista má jasnou představu a tu naplňuje. To je nejlepší strategie.

U Dub Gallery je patrné, že dá na kurátory, a že je obklopena kvalitními lidmi, lidmi, kteří tomu rozumí, a na které se může spolehnout.

Tento zvolený model, totiž že galerista si přizval pro pravidelnou spolupráci profesionální kurátory, není u nás pro komerční galerie běžný. Některé galerie mají své skryté poradce, některé nechávají kurátory pouze přednést úvodní slovo na vernisáži, nebo je vyzvou k vytvoření textu pro výstavu či do katalogu apod.

Jaký má Dub Gallery status v uměleckých kruzích?

V kategorii soukromých galerií je celé spektrum funkčních modelů. Některé dávají smysl, jiné menší. V Dub Gallery to celé smysl dává. O pelhřimovské Dub Gallery se mluví v Praze a na jiných místech, což je dobré znamení.

Podle mě sehrálo velikou roli to, že si galerie začala dělat vlastní PR a marketing.

Souhlasím, když jsme spolu začali spolupracovat, tak tohle nebylo. Galerie vydávala katalogy k výstavám, pozvánky, ale v podstatě nic dalšího kolem výstavy, před ní, během ní, ani po ní, nebylo. Je to skvělá změna k lepšímu.

Ano, dneska má PR galerie vlastní logiku a vše, co se dělá, dává smysl. O galerii se systematicky buduje širší povědomí.

I když je smyslem mé práce příprava výstavy a její uvedení, i tohle se jí svým způsobem dotýká, a tak jsem rád, že je o tuto oblast dobře postaráno.

Jistě je dobře, že jsi od marketingu oddělený…

V mnoha českých galeriích existuje fúze práce kurátora, producenta, PR manažera a marketingového profesionála. Ale je dobře, že v Dub Gallery je vše oddělené. Je tu majitel galerie, kurátoři, člověk na tvorbu obsahu a člověk pro správu sociálních sítí, kteří dohromady vytvářejí smysluplnou koncepci. Myslím si, že fúzování zbytečně mísí různé světy, které jakmile se propojí, může dojít ke střetu zájmů.

Navíc jsou tam pak zbytečné tlaky na jednu či druhou stranu. Nicméně content manager, neboli obsahový manažer by bez tebe fungovat nemohl. Ty jsi tím, kdo dá jeho práci odborný základ, který on „polidští“.

Zvláštní označení „obsahový manažer“ :). Jeho role je velmi důležitá, protože rozšiřuje komunikační pole, které má potenciál oslovit co nejvíce lidí. Moje práce zasáhne jisté procento lidí, jeho dosáhne až na místa, ve kterých už bych se nebyl schopen pohybovat, nebo na to neměl ani kapacitu ani čas.

Takových galerií, kde tohle všechno funguje je ale málo, nemýlím-li se…

Nemýlíš! A je to škoda.

Petře, víme, co je smyslem práce kurátora, jak konkrétně ale vypadá tvá spolupráce s Dub Gallery, a tedy jak probíhá celý proces od sestavování plánu jednotlivých výstav až po jejich realizaci?

Dub Gallery má svůj stanovený počet autorů, kterým dělá pravidelně výstavy. Představuje veřejnosti jejich aktuální díla a umožňuje návštěvníkům osobní kontakt s umělcem, který bývá přítomen na vernisáži. Dub Gallery je postavena na prezentaci slovenského a českého umění, což je poměrně specifický profil. S Filipem Dubem a kolegyní Dianou Majdákovou, kurátorkou z Bratislavy, dáme vždy dohromady kalendářní rok, termíny a připravíme výběr z ateliéru nejnovějších věcí naplánovaných autorů, poté projdeme galerijní depozitář, abychom zjistili, co tam ještě je, nebo tam již není, co se prodalo nebo se někam přemístilo a z toho koncipujeme výstavu pro veřejnost.

Umělec do tohoto procesu zasahuje?

Nezasahuje.

Protože by neměl?

Myslím, že by neměl, protože nemá odstup od vlastní tvorby a má řádově jinou představu o tom, jak prezentovat své dílo. Samozřejmě svůj záměr konzultujeme i s autorem, ale myslím si, že finální slovo by měl mít právě kurátor, který musí vše kolem výsledné podoby výstavy ohlídat.

Když vymýšlíš názvy výstav, děláš to podle nějakého klíče?

Vycházím většinou buď z konkrétních vystavovaných děl, nebo z dlouhodobější povahy autorovy tvorby. Tedy pokud se jedná o výstavu jednoho autora.

Při vytváření koncepce kolektivního projektu vycházím z tezí, které se stávají propojovacím půdorysem jednotlivých děl. Klíč bývá zakódován v názvu výstavy.

Takže s návštěvníky rozehráváš hru!

To je přesně ono! Souvisí to s oněmi třemi tipy návštěvníků, o kterých jsem již hovořil… Někdo se přijde podívat na obrázky, někdo se zapojí do hry skrze název a někdo jde ještě dál a zjistí si o autorovi-autorech více informací a třeba si i něco koupí nebo ho to začne zajímat natolik, že se stane sběratelem.

Pochopila jsem tedy správně to, že ty jakožto kurátor řešíš výběr z díla, jeho skladbu na výstavě, píšeš text do katalogu a jsi přítomen na vernisáži, abys jí uvedl?

Ano, je na mně výběr, texty i instalace.

Instalace?!

V Dub Gallelry výstavy fyzicky instaluje kurátor a galerista. Baví nás to!

Viděla jsem vás u toho a vypadali jste poměrně unikátně, to je pravda. :D

Máme již skvěle propracovaný instalační systém. Filip Dub má tzv. pelhřimovskou metodu, ale tu nebudu samozřejmě prozrazovat…:)

Aha, takže pokud chce někdo zažít pelhřimovskou metodu, tak se musí objednat na instalaci výstavy?

Rozhodně. :)

Petře a jaké další výstavy se chystají a kdo je bude kurátorovat?

V zimě a na jaře bude v galerii Kristina Mesároš, kterou bude dělat asi Diana Majdáková a já připravím výstavu Argišta Alaverdiana.

Argišt je taková mladá galerijní naděje, že?

Argišta jsem do galerie přivedl já. Poznal jsem ho na AVU, kde učím a kde Argišt studoval. Vystavoval jsem ho v Bruselu na projektu Přirozený svět (2016). Jednalo se o přestavení malířských ateliérů AVU v Pražském domě (delegace Prahy při Evropské unii) a na výstavě Metastázy obrazu v Topičově salonu (2017). Samostatně potom v pražské Galerii Vyšehrad (2016). Líbil se mi jeho přístup k obrazu a dobře se mi s ním pracovalo, tak jsem ho zkusil Filipovi nabídnout a vyšlo to. Řekl bych, že došlo k perspektivnímu propojení.

Čím konkrétně tě zaujmul Argišt natolik, že jsi se za něj zaručil?

Mám v něj důvěru, protože mě skrze výstavy, rozhovory a návštěvy u něj v ateliéru přesvědčil o tom, že to, co dělá, dává smysl. Nejdříve on přesvědčil mě a já se teď snažím přesvědčit někoho, kdo by ho vystavil dál. Takhle to prostě je. Ale jeho práce nezaujaly pouze mě. V r. 2017 se stal například finalistou Ceny Exit 2017, kde obsadil druhé místo. A vypadá to, že zaboduje i v letošní Ceně kritiky pro mladou malbu s přesahy.

Kolečko důvěry.

Jistoty neexistují, ale když nedůvěřuješ a nezkoušíš, tak se nic neučíš, neposouváš se dál a nevyhráváš, v případě soukromé galerie neprodáváš. :)

První část rozhovoru najdete zde.


BIO:

Mgr. Petr Vaňous, Ph.D. (*1975, Kutná Hora, Československo), historik umění, výtvarný kritik, teoretik, publicista a kurátor výstav. Absolvoval Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze (1989-1993), Filosofickou fakultu University Palackého v Olomouci (1993-1999, obor Dějiny a teorie výtvarných umění) a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (2010-2015, obor Kurátor a kritik designu a intermédií). Věnuje se vztahu tradičních výtvarných médií (především malířství a kresby) k novým vizuálním trendům a sledování proměn malby a kresby v podmínkách informační společnosti a všeobecně rozšířených nových médií (tzv. postmediální situace). Jako nezávislý kurátor je autorem řady výstav, např. Resetting. Jiné cesty k věcnosti (2007–2008), Fundamenty & Sedimenty. Vzpoura hraček 2011 (2011), Motýlí efekt? (2013), Český sen (2015) nebo Přirozený svět (2016). Patří do okruhu pravidelných spolupracovníků redakce Revolver revue. Je autorem nebo spoluautorem několika publikací o současném umění a řady katalogových textů, časopiseckých studií a recenzí.

Text: Romana Marie Jokelová

  • C:\fakepath\DSC 0339
  • C:\fakepath\DSC 0345
  • C:\fakepath\04102017 DG Vernisaz Vasilko JPG LR 0065
Dub Gallery na facebooku
YouTubeInstagram