Věčný hlad malířky Kristíny Mesároš v DUB GALLERY

Původně vystudovaná grafička se nezastavitelným tempem a srdcem plným odhodlání vrhla do světa malby. Malířské tendence doprovázely poslední dva roky jejího studia. Po jeho ukončení a cestování po Asii a Indonésii, které se zásadně dotklo jejího vnímání světa, naplno upnula svou mysl k malbě. Podle Kristíny to bylo nevyhnutelné. Grafika jí nestačila. „Grafika je velmi pracná, a ne vždy člověk dosáhne všeho, co měl v úmyslu. Na některé věci je ideální, ale nadá vám tolik vyjadřovacích možností jako malba.“

Kristína šla svou cestou, neměla vystudovanou malbu, neznala malířské techniky a neměla pedagogické vedení. Vše se učila sama prostým a jednoduchým zkoušením. Obklopena byla umělci, kteří jí dodávali toliko potřebnou zpětnou vazbu, a tak jí proces učení trval tři roky. Oproti svým spolužákům měla velikou výhodu. Tím, že nebyla pod tlakem žádné školy, vydala se sebejistě směrem, který jí byl nejbližší, a který jí odlišoval od ostatních.

Kristínina tvorba je definitivně zapamatovatelnou. Její nostalgičnost, snovost a tajnosnubnost vám uvíznou v paměti. Akvarelový způsob práce s akrylem, vrstvení, barevný jemnocit, veliká plátna a postavy s vlastními příběhy plnými otazníků, zasazené do kontrastního prostředí, vám chtě nechtě opanují mysl. Její dílo je líbivé a poetické. Není však „neználkovsky“ líbezné. Je psychologizující. Navrací nás do prostředí, které je nám blízké, a které se nám navzdory našemu chtění mění před očima. Představuje změny v našem způsobu uvažování i nezastavitelné proměny světa, které nejsou a nikdy nebudou snadné. „Obrazy Kristíny Mésároš nikdy nie sú tým, čím sa zdajú byť. Prechádzajú vývojom, aby sa vôbec nemenili, sú hľadaním nových tém, aj keď motívy ostávajú stále tie isté.“ Diana Majdáková.

Dílo Kristíny Mesároš může na první pohled působit banálně, ale není tomu tak. Je složité a přesahuje rámec běžného vidění. Způsob nazírání na její dílo není toliko spojen s fantazií, jako spíše s vlastním morálním rámcem. Kristina zachycuje otisky naší existence v krajině. Navrací nás k ní a zároveň nás z ní paradoxními momenty vytrhuje, aby nás upozornila na nezvratnost změn a plynutí času. Symboliku lze nalézt ve vodě, jež je jejím typickým výrazovým prvkem.

Jak řekla kurátorka výstavy „Je to najmä istá nostalgia pri prechode do nového prostredia, životnej fázy, či len nového spôsobu nazerania na veci: stav, ktorý popisuje prostredníctvom archetypálneho vzťahu človeka a krajiny a ich vzájomného ovplyňovania, prerastania či pohlcovania. Prostredie, v ktorom sa pohybujeme, ktoré spoznávame a ktoré považujeme za bezpečné, za “svoje”, je pre nás jediným pevným bodom v neustále sa meniacom vesmíre.“

Přijďte se na (ne)skutečné dílo Kristíny Mesároš podívat sami.

O malířce:

Kristína Mesároš, ArtD. vystudovala grafiku na VŠVU v Bratislavě v ateliéru Vojtěcha Kolenčíka, patří ke stále výraznějšímu proudu současných mladých malířů, jejichž tvorba se rozvíjí bez viditelného napojení na aktuální trendy a obecné tendence malby. V jejím přístupu k umělecké tvorbě převažuje motivace vyjadřovat a popisovat vnitřní svět namísto komentářů a reflektování velkých společenských témat současnosti. Kristínine obrazy jsou založeny především na příběhu. Často ve svých dílech rozvíjí myšlenku hledání vnitřní svobody a životního smyslu, zejména prostřednictvím poetických fantazijních výjevů, ve kterých významnou úlohu sehrává přírodní prostředí v interakci s figurou. Zaměřuje se i na neustálý dialog mezi dospělým člověkem a jeho dětskou představivostí (např. série Lovci a sběrači, Jeden svět nestačí). Země hledání se neustále mění, kromě anonymních dětských "sběračů" jsou protagonisty specifičtí (i když neznámí) lidé se skutečnými tvářemi, nebo naopak, tajemní vzdáleni rybáři a lovci. V sérii maleb Tichá místa je pro autorku hlavním motivem objevování a přisvojení si nového životního prostoru. Do obrazů vkládá příběhy konkrétních míst, které jsou běžně přehlíženy či skryté - opuštěný srub v lese, rozbitý bazén, nebo brána, která nikam nevede. V aktuálním cyklu se opět zaměřuje na postavu, přičemž zásadní posun nastává v chápání krajiny, kterou do nejvyšší možné míry abstrahuje. Neustále je výrazně přítomen autorčin sklon k narativností, postavy však už s divákem komunikují méně přímočaře. Prvotní reprezentace veselosti a "lehkosti bytí" postav z nalezených dobových fotografií se mění na intimní vnitřní monolog, nebo důvěrný dialog. Záře, která figury obklopuje, jako by byla ochrannou aurou, která nepouští nezvaného diváka hlouběji k tajemství vnitřního světa. Divák se na chvíli stává neviděným pozorovatelem, který odposlouchává útržky z nevyslovených vět a myšlenek neznámých, dávno nepřítomných lidí, přenesených do prostředí imaginativních zemí plných zvláštního jasu. Malba Kristýny Mesároš je výzvou pro diváka k zapojení imaginace a rozvinutí těch míst ve své mysli, které dokáží vnímat krásu opuštěných bunkrů a bazénů, navázat dialog s tichými lovci svítání, nebo vnitřních monologů nikdy nepoznaných lidí.