Umění a sociální sítě

Romana: „Já mám pocit, jako kdyby lidi měli problém se čtením obrazů s více plány. Říkám tomu efekt jedné vteřiny, tzn., pokud umění – malbu, fotku, nerozkóduješ během této jedné vteřiny, ztrácí tvou pozornost…“

Petr: „Je to syndrom všepožírající rychlosti, na které stojí digitální informační kultura. Většina lidí dnes tvrdí, že nemá čas, ale ve skutečnosti ho má oproti minulosti tolik, že neví, co s ním. Přitom je velký kvalitativní rozdíl mezi tím, když budu před monitorem dvě hodiny klikat na internetu, nebo strávím dvě hodiny v galerii s uměleckými díly. První přístup je pasivní, druhý mě vybízí k aktivitě, včetně nutného fyzického přesunu někam.“

Do tématu jsme se nepohroužili příliš hluboce, neb nám bylo jasné, že bychom o něm mohli diskutovat dlouhé hodiny. Když jsme však o měsíc později dělali rozhovor s malířem, absolventem Akademie výtvarných umění a autorem, kterého naše galerie zastupuje, Argištem Alaverdianem, k tomuto tématu jsme se opět zcela přirozeně vrátili. Argišt je mladý umělec, který si uvědomuje trendy a vliv sociálních sítí. Vidí své vrstevníky používat Instagram pro prezentaci svých děl, a tak si zákonitě klade otázku „Být či nebýt na Instagramu?“. Snažili jsme se s ním téma trochu více probrat, na základě čehož nás Argišt přivedl k nápadu, že bychom své úvahy nad tímto tématem měli uveřejnit na našem blogu…

Jaké jsou současné marketingové trendy všichni dobře víme. Jsme si vědomi toho, že kdo není vidět na „socialu“, jako by neexistoval. Tahle všeobjímající nezbytnost je ale pro galerie i umělce poměrně frustrující záležitostí. Proč? Umění by podle nás mělo sociální sítě dalece převyšovat, ale bohužel se tak neděje. Když se podíváme na Instagram, vidíme, kolik uměleckých institucí i umělců bylo dobou „dohnáno“ k tomu, aby zde uváděli svá díla a prezentovali své sbírky či výstavní celky. Jenže co se pak s dílem, které je exponováno na pár centimetrech čtverečních v prostoru, který mu dává jen pramalou životnost, děje? Je mu věnována dostatečná pozornost? Je divákovi nabídnuta možnost dílo prozkoumat do hloubky? Je divák vůbec ochoten věnovat dílu více nežli jednu sekundu? Máme logické obavy, že na všechny tyhle otázky existuje jednoduchá odpověď v podobě prostého slůvka „NE“. Instagram je postaven na efektu tzv. jedné vteřiny. Jeho uživatel scrolluje, dokud ho do očí nepraští „něco“, co by stálo za jeho jednu vteřinu pozornosti. Ono „něco“ musí být vizuálně uhrančivé, jednoduché a banální. Složitější díla nemají příliš velikou šanci na úspěch. Umění se tak zplošťuje ve všech ohledech. Valéry, stínování, veškeré detaily, snahy o to, předat do díla nějakou myšlenku, ztrácí na významu. Nehrají žádnou roli, protože jim Instagram nenabízí prostor k vyniknutí. Dílo si nepřiblížíte, nevstřebáte jej, nenecháte jej do sebe vstoupit. Dílo nemá šanci k vám komunikovat tak, jak by činilo, bylo-li by vystaveno v galerii.

Tohle všechno působí tak trochu smutným dojmem, ale má dnes kdokoliv šanci na úspěch, není-li vidět v on-linu? Odpověď je velmi jednoduchá. Jen pramalou. Být vidět je potřeba. Jenže nerodí se s tím snad i otázka „Není pak náš konzument umění příliš zhýčkaný, lenivý a bez potřeby navštěvovat galerie?“. Řekněme si narovinu, že se jedná o začarovaný kruh, který má jedno jediné řešení. Dát onomu konzumentovi něco navíc, důvod, pro který bude chtít galerii navštívit a umělcovo dílo uzřít v jeho velikosti a „dokonalosti“.

Jít proti tomuto přirozenému vývoji nemá smysl, je potřeba naučit se s ním pracovat a čerpat z něj maximum, které nabízí, a proto v naší galerii pořádáme akce spojené se 440 Audio, které divákovi nabídnou spojení hudby a umění, při vernisáži ho seznamujeme s vystavovaným autorem a umožňujeme mu klást autorovi otázky a o umění a jeho tvorbě se tak dozvídat více, protože znalost umělcovy osoby velmi dobře napomáhá schopnosti porozumět jeho dílu a vnímání světa…

I přes veškerý vnitřní nesoulad s myšlenkou prezentace umění v prostředí sociálních sítí tedy docházíme k jednoznačné odpovědi na naši původní otázku… „Být na sociálních sítích, ale umět s nimi pracovat tak, aby měl náš divák potřebu s námi komunikovat i v reálném prostředí. Aby měl stále potřebu vidět dílo takové, jaké ve skutečnosti je. Nezkreslené, nezdeformované, a tedy přesahující svět internetu.“