Rozhovor Kristína Mésároš – „Jsem to, co maluji.“

„Tehdy jsem si to neuvědomila. Trvalo mi půl roku, než jsem si toto téma v hlavě rozpracovala, dala dohromady. Došla jsem k tomu, že jsem reálné včelaře, při pro mě celkem nudném úkonu, znázornila nereálně, jako postavy z vesmíru. Celou skladbou jsem vytvořila „divnopocit“, který je umocněn i faktem, že postavy na svých obrazech zasazuji na pro ně atypická místa.“.

Ano, celé je to jako z jiného světa.

V podstatě si to ani příliš neuvědomuji. Je to můj přirozený pohled na věci. Mé obrazy jsou vždy spojením skutečného s neskutečným. Jde v zásadě o to, jak to zkrátka dopadne. Myslím si však, že obraz působí na každého jinak. Pro někoho je to nereálná krajina či situace a někomu to může být blízké, a tak odpovídat jeho realitě. Mám ráda tyto pohledy a různé názory.

Včelaři… Voda…

Námětem tvých obrazů byly i děti, jakou podstatu v sobě ukrývá tento námět?

Vše je o radosti a štěstí, které by v sobě měli umět lidi najít, a dítě je má v sobě přirozeně. Takže je to spíš takové nalezení sebe sama nebo nějakého vnitřního pokoje a klidu… Jsou to spíše témata z mých starších sérií, které jsem tvořila, když jsem se vrátila domů z Bali. Občas se k tomuto námětu vracím.

A co nahé ženy? Jde v těchto dílech o erotiku? Přijde mi, jako by odhalovaly něco víc, co nejsem schopna rozklíčovat…

Obrazy nahých žen vznikaly, když jsem byla po mateřské a na dětských hřištích poslouchala všechny ty matky, které žily „jiný“ život, než jaký obvykle chtěly. V hlavě jsem si je svlékla a tím jako by odhalovala jejich podstatu… Nalézala pravdu.

Navíc jsem v této sérii „Wild season“ našla uspokojení a vyrovnání se s vlastní rolí matky, ženy a děvčete, kterým jsem byla předtím.

A v neposlední řadě se mi líbila poetika 80. let a práce s archivními fotografiemi.

Hraje při tvé práci fotka důležitou roli?

Významnou. Chodím a fotím. Posléze ze svých fotografií vycházím. Jsou základem mé tvorby. Je to můj skicář.

Jak jsi řekla, výjev včelařů, který jsi fotila po cestě, ti uvíznul v hlavě, abys jej mohla s odstupem času ztvárnit. Chodíš si pro náměty i cíleně?

V podstatě okolí vnímám velmi pozorně všude, kudy chodím. Je to jakási nemoc z povolání. Kdysi jsem čerpala inspiraci z dalekých cest, ale uvědomila jsem si, že mám ve svém okolí námětů, které se mi zdají jako menší klišé, mnohem více.

Krajina a člověk v ní, to je neutuchající tichý dialog, který nabízí mnoho možností. Voda je též můj oblíbený námět. Zrcadlení povrchu, které se mění, ale zároveň snese jakoukoliv situaci. A pod hladinou, tou tenkou čárou, je něco úplně jiného. Další nezávislý svět.

Kristíno, a jakou roli v celém procesu malby hraje volba formátu obrazu?

Některá témata či náměty si vysloveně žádají velký formát, jako například má série „Bazény“ z roku 2014. Je to intuitivní záležitost a stejně tak otázka kompozice. Nicméně do malých obrazů vkládám stejné množství energie a práce jako do velikých.

Mají malé formáty jiné kupce než ty velké?

Co mě sem tam potěší je fakt, že si umění kupují i lidé jako jsi ty i já. Mladé rodiny, které si chtějí dělat radost. Nejen sběratelé. V takovýchto lidech roste vášeň postupně. Chtějí mít nové věci a možná časem i něco většího. Je pěkné sledovat růst nových sběratelů, jak se postupem času stávají závislými na umění.

Plátna si připravuješ sama?

Dělávala jsem to moc ráda, byl to pro mě takový rituál. Rámy na plátna mi dělal můj bratr, já jsem je napínala a šepsovala. Byl to proces od samého začátku až po lakování…

Při dětech jsem se naučila mít ráda plátna, která si koupím. Nicméně si kupuji velmi kvalitní plátna. Tím, že maluji akvarelovým způsobem, tak na plátně a jeho kvalitě velmi záleží. U obyčejných pláten mi hodně vadila jejich struktura.

Ale ty děláš i akryly na papír…

Papír nabízí akrylu náramnou svobodu. Papír mě od grafiky nepřestal bavit, takže se k němu budu stále vracet.

Líbí se mi tvůj jemnocit pro práci s akrylem. Jak takový způsob práce vypadá v praxi?

Je to delší proces, mnoho vrstev a barevných filtrů. Prostor se vytváří nanášením transparentních vrstev. Je to hodně schnutí, takže trochu časově náročnější záležitost, ale to je při tomto typu malby normální.

Kurátorka Diana Majdáková kdesi uvedla, že ve tvé práci dochází k „narušení podvratnými momenty“, což jistě nesouvisí s formátem, jak to myslela? Jako nějakou divnost?

Možná myslela jinakost a nekompatibilní věci, tedy věci, které nezapadají do kontextu. Je to prvek, který je ukrytý buď v obrazu, nebo v jeho názvu, který si divák dokáže vysvětlit různými způsoby a není to v samotné vizuální estetice evidentní či zcela běžné.

Jak tedy vznikají názvy tvých děl? Po namalování obrazu nebo ještě ve fázi myšlenky?

Někdy se mi objeví obraz, popřípadě jeho detail, a spolu s tím i název. Postupně se to rozvíjí či nabaluje. Někdy název doplní obraz a někdy je malba doplněním příběhu ukrytého v názvu. Miluju ten pocit, když obraz vznikne sám. Kompletně – název, myšlenka, barevnost, všechno je pak dokonalé… Hotové jen v myšlence. Většinou jsou to obrazy určující další vývoj série.

Udává ti název obrazu jeho budoucí vývoj/směřování/vyznění?

Ráda používám zažité fráze, názvy filmů a písní. Například, „Tráva je vždy zelenější na opačné straně.“, anebo „Jeden svět nestačí.“, název Bondovky… A k tomu očekávanému přidám svůj pohled. Baví mě taková spojení. Říkám si „Ať si divák poradí.“.

Názvy jsou tedy osnovou/hrou pro tebe, nikoliv návodem pro diváka, jak číst ve tvých obrazech?

Chci, aby mé obrazy lidi vnímali podle sebe. Nedá se cílit na jednotlivce. Každý si to vždy vyloží po svém. Ve finále je to o aktuálním rozpoložení, podle kterého pak díla vnímáme a interpretujeme.

Kristíno, vrátím se k oné divnosti/jinakosti… Vkládáš ji pokaždé do téhož motivu, nebo je proměnlivá?

Ze začátku jsem obrazy tvořila s příběhem. Veškeré návrhy jsem musela mít důkladně připravené. Nebyl prostor pro změny a improvizace. Divnost byla jasně daná a fixovaná na totéž. Aktuálně se v mé tvorbě jeden obraz odvíjí od druhého a příběh se vytváří a funguje svévolně. Tím se má práce stala lehčí a svěžejší. Příběh mě neomezuje, vytváří se sám. Je to jako předtucha… Ten pocit znáte, ale nejde jej popsat ani vysvětlit. Jen se to samo stane.

Přesto je koncept ve tvé tvorbě velmi znatelný… Prostor pro náhodu jsem tam na první pohled nenašla.

Ano, malba je konceptuální, pokud je všechno, co samotné malbě na plátno předchází, přípravou. Snažím se konceptuálně pracovat v tom smyslu, že sbírám informace v běžném životě. Mám zapnutý mód sběrače, při kterém spojuji vize a situace, ze kterých si posléze vybírám to potřebné, jenž následně převádím do umělecké řeči a dikce svých obrazů.

Tvé obrazy jsou tedy synergií několika samostatných výjevů, které dohromady spojila myšlenka?

Ano. Základem je určitý vizuální input, na který nabaluji své vize a další výjevy, jenž spojuji s dalšími prvky, se kterými by mohly vytvořit funkční celek, anebo je do nich nevědomě zasazuji. Je to však přirozený vývoj tématu, stejně jako vizuálního pojetí. Svou roli v tomto procesu hraje i vizuální estetika, které se nechci vzdát. Když se vracím ke svým tématům a obdobím, často jsou spojené s mými životními situacemi a pocity. Takže jsou konec konců silným záznamem mého citového rozpoložení.

Takže ve své tvorbě city a pocity vyjadřuješ vědomě?

Vyjadřuji je. Bez toho by to nešlo. Nicméně s nimi nekalkuluji. Nevolím barvy podle pocitů. Vždy je to velmi intuitivní.

Dalo by se říci, že si vytváříš obrazové deníky?

Takhle jsem nad tím nepřemýšlela, ale dalo by se říci, že ano. Když dílo dokončím, zalakuji a zakonzervuji, jdu na další věc. Když pak postupně vznikne celá série, pochopím její celistvost. Je to proces, který obvykle dokáže krásně zformulovat právě kurátor, který celou výstavu jako prezentaci učeše. Pak to najednou celé dává smysl a je to komplexní.

Kristíno, a když je celý soubor hotový, nazíráš na něj s odstupem času, například na výstavě, vnímáš jej stejně, nebo vidíš věci, které bys ráda změnila?

Pokaždé vidím, co bych mohla ještě vylepšit. Jsem dost nespokojená, ale o malbách se ráda bavím s jinými lidmi, pomáhá mi to za sérií či obrazem udělat tečku.

Myslíš si, že jsi zdravě sebekritická?

Ve chvíli, kdy se mi v hlavě zrodí nějaký obraz, vím přesně, jak bude vypadat a dokáži odhadnout, jestli bude dobrý, zda bude fungovat na lidi a bude se jim líbit… Ale to jsou takové highlighty. Pak jsou obrazy, které tyto highlighty doplňují a jsou pro mě v celku fajn.

Myslím, že jsem dost sebekritická. Někdy se mi stane, že mám hodně špatné období. V tu chvíli jsem se vším maximálně nespokojená.

To není pro umělce nic nepřirozeného…

Ano, tak se člověk vyvíjí a posouvá kupředu.

Měla jsi někdy vysloveně tvůrčí krizi?

Ty jsou běžné, ale pozvolna se ustalují. Když takové období přijde, je potřeba nepřestat pracovat, čas si dám potom, když cítím, že je to možné. Jako například po výstavě, kdy mívám týden či dva volno. Mám ráda i období, kdy se nemusím do ničeho tlačit.

Jak se dostáváš z horších období? Říct si „musím pracovat“ je jedna věc, ale opravdu to dát, to není tak jednoduché…

Čtu si knížky a dělám cokoliv jiného kromě malby. Potom to přijde samo.

Takže si ten stav prožiješ/odžiješ?

Tak! Například léto mívám intenzivnější. Děti jsou s mámou a já mám prostor se věnovat jen práci. V tu chvíli pracuju hodně. Před létem si vše připravím a pak už jen tvořím. Teď, když jsou už děti, pracuji kontinuálně po celý rok.

Přes to všechno mám pocit, že se tvé těžší chvíle do tvé práce příliš nepromítají. Tvé obrazy na mě působí snově, lyricky, něžně… Ale to se pletu, že?

Myslím si, že dost reflektují mé citové rozpoložení… Jinak, jsem to, co maluji.

A přesně tohle jsou momenty, kdy si uvědomuji, jak moc je důležité „znát“ autora, jeho názory, postupy, vývoj a přístup k tvorbě. Když se totiž na tvá díla dívám nyní, říkám si, jak jsem v nich mohla ony příběhy a projevy pocitů nevidět?! Jsou tak jasné, přesto skryté…

Příběhy, stejně jako mé podvědomí, lze velmi dobře vidět v mých dílech z roku 2009, kdy jsem se vrátila z Bali. Líbilo se mi vytvářet malby spojené se sebou samou. Bylo to období, které si to vyžadovalo.

Ach, Bali, to je neskutečně inspirativní země. Nutí člověka přemýšlet nad sebou samým, pohledem na život, a žene ho k tomu, že chce tvořit více než kdy jindy!

Je to „závislácká“ krajina. Já jsem tam jela úplnou náhodou… Googlila jsem, kam bych se vydala, když jsem narazila na možnost stipendia na Bali. Podala jsem si žádost a bylo mi vyhověno. Až poté jsem zjistila, kde se Bali vlastně nachází. Byla to dobrá volba.

Jak dlouho jsi byla na Bali?

Dlouho. Poprvé půl roku. Zamilovala jsem si to tam. Když jsem se dostala na doktorantské studium v Bartislavě, svoje téma jsem koncipovala taktéž na malby jihovýchodní Asie, takže jsem se tam během dalšího studia vrátila.

Malovala jsi před Bali, anebo to přišlo až tam?

Studovala jsem grafiku…

Ale ano, malovala jsem i před Bali. Nicméně první čtyři roky na vysoké škole jsem se věnovala grafice a kresbě. Po skončení magisterského studia přišla realita… Zaměstnání. Práce v Austrian

Airlines se mi zdála jako dobrá volba. Cestování byla hned po umění moje další vášeň, tak jsem si řekla, že to zkusím a budu cestovat.

Ty jsi vystudovala grafiku a šla jsi pracovat do letecké společnosti?

Měla jsem sice svůj ateliér, ale taky jsem ráda cestovala. Chtěla jsem si tedy vydělat nějaké peníze, cestovat a dát si prostor pro rozhodnutí, co dál. Chtěla jsem jít na doktorantské studium, ale neměla jsem dost sebevědomí. Z mého pohledu mi ho dalo až cestování. Cestovala jsem do pro mě neznámých krajin, často sama, jen tak… Hodně jsem toho viděla a poznala. Utvrdilo mě to v tom, co chci dělat dál.

Přechod z grafiky na malbu byl plynulý?

Spíš nevyhnutelný. Grafika mi nestačila.

Čím?

Grafika je velmi pracná, a ne vždy dosáhneš všeho, co jsi měla v úmyslu. Na některé věci je ideální, ale nedá ti tolik vyjadřovacích možností. Sice můžeš duplikovat (má i jiné výhody), ale když chceš dělat s barvou, tak těch možností tam zkrátka tolik není. Grafika má svoje kouzlo a ráda se k ní časem vrátím.

Kristíno, mám pocit, že jsou principy, se kterými vzniká grafické dílo, v určitém ohledu patrné i ve tvé malbě, vnímám to správně?

Je pravdou, že je toto pro kurátory obvykle jistý signifikant v rámci mojí tvorby. Neumím to vnímat jinak, je to jediný pohled, anebo forma, kterou znám.

Když jsi přešla z grafiky na malbu, necítila jsi se svázaná principy práce naučenými z grafiky?

Do volné tvorby jsem nešla hned. Mělo to svou cestu. Tím, že jsem neměla vystudovanou malbu, neznala jsem ani malířské techniky. Vše jsem se tedy jakožto samouk učila zkoušením. Neměla jsem žádné malířské ani pedagogické vedení. Štěstí bylo, že jsem byla obklopena umělci, a tak se mi dostávalo zpětné vazby. Tohle všechno mi dalo jiný rozměr.

A co se dělo po doktorantském studiu?

S přestávkami na cestování jsem malovala. Cestování byla vždy předehra k dalším malbám…

Bylo to krásné a svobodné období. Po návratu z Asie jsem se vdala a přestěhovala do Rakouska, kde jsem zažila kulturní šok, a to i přes to, že je Rakousko sousední zemí. Tehdy jsem namalovala sérii „Tichá města“, protože nikde nikdo nebyl. Každý se nějak vypořádává se životními situacemi a malba je tím, co mi to zjednodušuje. Osvobodí mě od všech vedlejších účinků a minimalizuje vše jen na to podstatné. To je mé štěstí.

Potom se mi narodily děti, a to je mé dvojité štěstí.

Text: Romana Marie Jokelová