Palčivá situace v oblasti současného umění

A tady se podle nás s okamžitou platností rodí zásadní problém. Omezenost. Možná, lépe řečeno, vymezenost. Když jsme totiž v loňském roce zahajovali naši marketingovou činnost, jeden z prvních a velmi důležitých bodů souvisel právě se vzděláváním široké veřejnosti. Měli jsme na mysli tvorbu obsahu, která bude pro veřejnost stravitelná, která ji přiblíží umění, která jí dá možnost umění alespoň trochu porozumět. Ne, že by to byla nezbytnost či povinnost. Jde však o to, že nebudeme-li vytvářet tento obsah a umění přibližovat i amatérským milovníkům umění, nebudeme jej mít za chvíli komu prodávat. Nejde o to, že by mělo dojít k nasycenosti trhu, ale apatie, s níž se lze poměrně často setkat, se dotýká jak sběratelů, tak galeristů stejně jako umělců. Na umělecké scéně se totiž vytvořilo jakési vakuum, které vychází z několika negativních faktů, jež vytvořily bludný kruh…

Málo podporujeme originalitu jednotlivých talentů. Na vysokých školách se ke studentům nepřistupuje jako k individualitám, a interdisciplinárnost jako nezbytná součást vývoje každého umělce se stala zapovězenou. Kde se v lidech a institucích vzal pocit, že škatulkování je něco, bez čeho se umění neobejde?! Proč by měl umělec navštěvovat pouze jeden ateliér? Proč by se měl uzavírat před možností růstu, získání konexí a rozšíření kontextu?!

A toto se neděje jen na úrovni škol. Absolventi jsou jen velmi málo podporováni při svém vstupu na umělecký trh. Je v ně vkládána nedostatečná naděje a propagace jejich práce troskotá na faktu, že umělec není marketér ani obchodník. Jeden problém tak rodí druhý. Na školách se umělci učí být umělci, neučí se však nic o tom, jak se na trhu práce prosadit, jak svou práci zviditelnit, jak komunikovat a koho oslovit, aby se úspěch nestal Fata Morganou. Proti tomuto názoru lze namítat, že se tak vytváří prostor pro talenty s tahem na branku, ale neochuzujeme se tím o možnost objevit ve většině těch, kteří tímto nedisponují, výjimečné osobnosti hodné pozornosti?

Tento jeden jediný problém, fakt, v sobě ukrývá mnoho podotázek, na které bychom mohli odpovědi hledat dlouhé hodiny. Uzavřít to však lze slovy „Být dobrý dnes nestačí.“, protože celý tento proces funguje cyklicky – nebudeme-li vzdělávat umělce v praktických záležitostech spojených s uměním, nebudeme-li jim na startu nápomocní, nebudeme-li si vychovávat obec erudovaných sběratelů umění, nebudeme my galeristé generovat zisky a udržitelnou kvalitu nikomu z nás.

V řešení tohoto problému mohou být velmi nápomocná média, která se budou sama od sebe aktivně věnovat práci se studenty, absolventy a zároveň půjdou svým obsahem naproti široké umělecké veřejnosti. Vzdělávání nemůže probíhat jen na jedné straně. Je-li na západní frontě klid, pak se nic nezmění.

K této problematice je však potřeba přistupovat globálně. A tak se na scénu dostávají i veřejné galerie, které v České republice stále bazírují na vstupném. Neříkáme, že to je problém pouze a jen galerií jako takových. Onen problém pramení v horách… Nedostatečná podpora kultury ze strany státu vede k přivírání očí, zaprodávání se, strnulosti, aroganci jednotlivců, výše zmíněné apatii a přijetí současného stavu jako čehosi nevyhnutelného či dokonce přirozeného. Umění se tak nevyvíjí, zavírá se samo do sebe a staví bariéry mezi námi a vámi.

O této problematice se Romana Marie Jokelová bavila i s fotografkou Štěpánkou Stein. A my vám přinášíme část rozhovoru, který vyšel ve Foto Video, protože umocňuje výše napsané.

Platí podle vás ono české klišé „chudý umělec“?
Upřímně řečeno žijeme v zemi, kde mají lidé pocit, že umělci nepotřebují peníze, že jsou bohémové, a tak je to vlastně v pořádku. Ale to je celé špatně. Ve finále tomu odpovídají i prodeje.

Máte srovnání se světem?
Před čtyřmi lety jsem byla v Číně a viděla tam neskutečnou podporu mladých umělců. Existuje tam galerijní svět, díky kterému mají umělci z čeho žít.

Pro mě je fatální představou stav, ve kterém budujeme nějakou uměleckou scénu, ale zároveň ji nejsme schopni materiálně zajistit.

Co tedy můžeme současným umělcům nabídnout?
Měli bychom umělcům poskytnout dostatečné zázemí v podobě dlouhodobých grantů na projekty, rezidenční pobyty a celou řadu dalších benefitů. Bez výtvarného umění a jeho výrazné podpory není možné v naší zemi vybudovat kvalitní kulturní platformu. Nejsem přílišný materialista, ale přijde mi, že proces veřejné podpory výtvarnému umění je tak na půli cesty, ale kdy se to zlomí, těžko říct.

A co si myslíte o volných vstupech do galerií, které jsou ve světě zcela běžnou součástí umění?
Teď jsme se bavili s jedním kamarádem o výstavě Kryštofa Kintery, kterou udělal v Rudolfinu. Ta výstava je naprosto skvělá a navíc (což se stalo trnem v oku řadě umělců) byla zadarmo! Můj skromný odhad je 20 000 návštěvníků za měsíc. To je příklad, který by si všichni měli vzít k srdci.

Kde konkrétně je ale ukrytý problém Čechů ve vztahu k umění?
Ve chvíli, kdy lidé nepřijmou fakt, že je umění potřebné, nedojde ke změně. Já chápu, že jsme vylezli ze šíleného komunismu, že jsme sem všichni potřebovali dosaturovat materiální potřeby, které tu byly dosti potlačené, ale už je na čase, aby se začal vztah, konkrétně k výtvarnému umění, měnit.

To zní, jako kdyby bylo umění v izolaci?
Podle mě se výtvarné umění ocitlo v obrovské izolaci a bohužel s ním ruku v ruce běží i fotografie. Zajímavé je, což je možná nějaké svědectví o našem národu, že milujeme show, divadlo je na absolutním vzestupu v naší zemi, stejně tak jako klasická hudba, koncerty a festivaly. V létě je každý týden někde v Praze Dejvicích sousedský festival…

Já to zase přisuzuju jedné věci, a to je to fakt, že Češi mají ohromnou potřebu fungovat jako komunita, a to v umění není. Tam jsou lidi single.
Myslím si, že u většiny lidí funguje klasické „Já tam nepůjdu, tomu moc nerozumím.“ a to je ten problém, tedy jeho podstata. A teď je otázkou, jestli budeme učit diváky číst nečitelné koncepty, anebo jestli je v tom necháme plavat.