DUB GALLERY - Rozhovor s majitelem pelhřimovské galerie Filipem Dubem

Filipe, jak a kdy ses dostal k umění?

K umění jsem se dostal už jako malý kluk, protože jsem maloval. Několik let jsem chodil i na hodiny malby a kresby k našemu rodinnému příteli, malíři Petru Šnoblovi. Potom jsem s tím přestal…

Proč, co se stalo?

… Ale ve vyšším věku jsem se k tomu zase vrátil.

Vrátil ses k malování nebo umění jako takovému?

Spíš k umění jako takovému.

Co se stalo?

Chybělo mi to. Měl jsem umění opravdu rád. Navíc jsem se skamarádil s uměleckým kovářem Gibbusem, kterému jsem začal manažersky pomáhat, a to byly první kroky zpátky k umělecké scéně. Navíc jsem byl obklopen umělci, a tak mě napadlo, že bych se mohl umění věnovat více. Myslím po teoretické stránce.

Co to znamená po teoretické stránce? Začal jsi o umění publikovat, nebo to byla rovnou galerie?

Založil jsem galerii, s čímž přišlo sbírání a prodej umění.

Takhle easy?

Ono to úplně easy nebylo. Cesta to nebyla jednoduchá, ale od myšlenky k realizaci nebyla zas příliš dlouhá.

Takže jsi poměrně spontánní a radikální člověk…

Dalo by se to tak říci. Nechtěl jsem ztrácet čas a myslel jsem si, že to nebude až tak složité. Představoval jsem si to rozhodně jednodušší, než to ve skutečnosti bylo. Zásadní bylo, že jsem si nechal poradit od lidí, kteří tomu rozuměli víc než já.

Ještě mě napadá, u vás v rodině se tomu někdo věnoval?

Dědeček sbíral umění. Už když jsem byl malý, tak mi vyprávěl o jednotlivých umělcích a jejich dílech. Svou vášní mě do toho vtahoval čím dál tím víc. Vlastně už byt prarodičů, kde je nyní galerie, byl vždy plný obrazů.

Co jsi dělal předtím, než ses vrhnul do světa umění?

Vždy mě bavil obchod, prodával jsem i auta, ale pracovat s uměním je mnohem větší zábava.

Opustit stabilní zaměstnání a vrhnout se do nejistoty, neměl jsi ani trochu obavy?

Už je to docela dlouho, ale samozřejmě hlasy proti byly. Nicméně po těch pěti letech, kdy jsem se nevzdal, už lidi pomalu chápou, že galerie může fungovat.

Jak tedy došlo k založení tvé vůbec první galerie a kdy to bylo?

Celé tohle krásné šílenství mě napadlo v roce 2011 a v témže roce jsem otevřel i svou první galerii.

Radikál, jak říkámJ… Co já vím, byla to galerie na Slovensku, kdo z Čech jde pro Krista pána podnikat na Slovensko (sama s tím mám zkušenost, tak mi to přijde jako čistá sebevražda)?

No, měl jsem na Slovensku přátele z uměleckého prostředí, byl to malíř Michal Mráz, kterému jsem řekl o svém záměru… Chytil se toho a pomohl mi najít prostory. Galerie byla zařízená velmi rychle.

Takže jsi šel na Slovensko kvůli tomu, že jsi tam měl přátele?

Ano, přišlo mi to díky této základně jednodušší. Vzdálenost se mi nezdála tak velká.

Promiň, ale z tvého vyprávění to opravdu nezní jako cosi náročného, čím se to ukázalo býti složitější, než se zdálo?

Ve všem! Ve výběru autorů, volbou názvu galerie, zaměřením galerie atd.

Koho nebo co jsi tam vystavoval jako první?

Byli to umělci kolem Michala Mráze.

O umění jsi toho ale v té době ani v teorii zase tolik nevěděl, jak jsi poznal, který malíř má či nemá potenciál, pomáhali ti tví přátelé nebo už jsi spolupracoval s nějakými kurátory?

V Bratislavě jsem se seznámil s malířem Martinem Knutem, kritikem umění Jurajem Čarným a kurátorkou Dianou Majdákovou, od kterých jsem získal potřebné informace.

Jak se vlastně vybírají kurátoři, se kterými chce galerie spolupracovat? Jsou nějaká kritéria výběru, testy, anebo stačí doporučení?

Kurátorů není zas tak moc a já mám to štěstí, že pracuji, myslím, s těmi nejlepšími. Na Slovensku je to Diana Majdáková a v Čechách Petr Vaňous.

Jak dlouho ti nakonec galerie na Slovensku fungovala?

Byl to rok a půl.

Proč jen rok a půl?

Protože se v Pelhřimově, městě, ve kterém žiji, uvolnily prostory jednoho bytu v našem domě, proto se začalo spekulovat o přesunu galerie.

Počkej, jak se dělá galerie z bytu?

Chtělo to trochu představivosti, ale je to kousek od náměstí, a tak to bylo i na Pelhřimov pěkné místo. Nejprve jsme zrekonstruovali první patro, kde jsme fungovali do roku 2016 a v roce 2016 jsme znovuotevřeli, protože se nám podařilo ke galerii připojit ještě jedno patro, čili máme galerii o dvou patrech zastupující umělce z Čech a ze Slovenska na 200 m.

Slovensko nebo Pelhřimov, to máš prašť jako bouchni, nebo se pletu?

Není to totéž. Pelhřimov máš vlastně na půli cesty, a tím, že zastupuji slovenské a české umělce, tak se to ukázalo býti poměrně strategickou lokací. Do Prahy to není daleko, stejně tak do Bratislavy.

A jezdí lidi cíleně za uměním?

Ano, na vernisáže si určitě přijedou jak z Prahy, tak i z Bratislavy.

A jen tak do galerie, například v průběhu týdne?

To už moc ne a tomu budeme chtít pomoci marketingovou komunikací a PRkem, kterému jsme se začali více věnovat v září tohoto roku.

Neznám moc galerií, které by měly vlastní marketing, na co jste se zaměřili?

Primárně na tvorbu vlastního unikátního obsahu, řešíme fotoreporty, tiskové zprávy, komunikaci s novináři, Facebook, reklamy, prostě takový mix, který snad povede ke zvýšení povědomí o Dub Gallery.

Vidíš už teď nějaké změny?

Nejsme tak chaotický a máme směřování.

Myslíš si, že jste na dobré cestě?

V uměleckých kruzích se říká, že 80 % galerií zanikne do dvou let od svého vzniku, to se stalo s bratislavskou Sculpio, po pěti letech jí prý začne vnímat široká a odborná veřejnost, v této fázi se právě nacházíme, již s novým názvem Dub Gallery, a tři roky poté by měla být výdělečně činná a tam se snad dostaneme!

Prosím tě a sběratelé též jezdí?

Nejezdí, nechtějí být příliš vidět. A dává to smysl. Takže se jezdí dívat buď před vernisáží, nebo po ní.

A znáš své sběratele už tak dobře, že jim posíláš fotky z návštěvy daného umělce v ateliéru a podle toho se případně rozhodují o koupi?

Ano, vím, od koho sbírají umění či jaký typ umění se jim líbí, a když vidím něco zajímavého, tak jim pošlu fotku, nebo jim to v případě menších děl přivezu ukázat.

Účastníš se zahraničních veletrhů?

Ano, byli jsme v Kolíně nad Rýnem a v Berlíně.

Mají prodejní potenciál?

Moc ne, konkurence je velká a kvalitní, strategii zahraničních veletrhů změníme, ale myšlenku prezentace v zahraničí jsme neopustili.

Jak na české umělce reagují v zahraničí?

Publikum v zahraničí je náročnější, vzdělanější a má "vytrénovanější" oko.

Filipe, zaměření jste na současné umění, proč tato volba?

K současným lidem patří současné věci, tak tedy i umění. Hlavním důvodem je ale to, že je to velmi živé, a to je to, co mě na tom všem baví.

Proč současné umění? Proč ne moderna, nebylo by to jednodušší a stabilnější?

Mám rád současnou tvorbu a baví mě objevovat nové tváře, šikovné umělce. Pomáhat jim na jejich cestě a snažit se je prosadit v Čechách, na Slovensku, ale i různě ve světě. Je krásné být součástí jejich úspěchu…

To sice ano, ale u moderního umění už je jasně daná hodnota díla, jeho kvalita je již oceněna, ale u současného umění to ještě nemusí být 100%, ne?

Současné umění se prodává za desítky, stovky tisíc, dobrého moderního umělce za miliony.

Moderna, poválečné umění a další mají také svá úskalí, velký objem peněz a také obrovský počet padělků a podvodníků.

Jak se vlastně stanovuje hodnota nějakého díla současného umělce?

Postupně. Čím plynuleji cena stoupá, tím lépe. Žádné velké skoky nejsou dobré.

A jak je to třeba u Argišta, který ještě studuje AVU? Vždyť to je člověk, který je na samém počátku své dráhy umělce… Co když se začne odklánět od stylu, který sis vybral? Co když se „poblázní“ a začne dělat něco úplně jiného?

Argišt je velmi talentovaný a nadaný umělec, myslíme si, že je v něm velký potenciál, ale riziko je tu vždy.

Když by měl nějaký umělec zájem o spolupráci s galerií, našlo by se v jejím portfoliu ještě místo?

Prostor by tu byl případně ještě pro jednoho či dva nové umělce. Galerie je živý organismus, stále se mění.

Co by museli malovat, abys o ně měl zájem?

To nejde říct konkrétně, ale museli by tvořit v jiném stylu než umělci, které aktuálně zastupuje naše galerie.

Jak takové umělce vybíráš?

Vybírám je se svými kurátory. Buď mi je doporučí přímo kurátoři, nebo je s nimi v případě, že jsem si je našel já sám, či se mi ozvali oni, konzultuji. Nikdy se o tom nerozhoduji sám. Víc očí víc vidí, víc hlav víc ví.

A jak si vybíráš kurátory?

Funguje to stejně jako s umělci.

A podle čeho volíš kurátory výstav?

Obvykle si je vybírají sami. Letos to máme nastavené tak, že si Slovenští kurátoři berou české umělce a naopak, aby se na ta díla nahlíželo z trochu jiné perspektivy, aby se objevilo něco nového a nečekaného.

Filipe, v létě jsi začal pod střechou domu, v němž se nachází galerie, budovat i rezidenční ateliér, proč?

Protože sem chci dostat jak své, tak i zahraniční umělce.

K čemu takové ateliéry slouží?

Umělci se ocitnou v novém prostředí a jejich tvorba tak dostává nový rozměr. Mají jiné nápady. Nové prostředí je obvykle velmi pozitivně stimuluje. Jak to říci jednoduše?! Dostanou se ze své komfortní zóny, a tam se pak dějí zázraky…

Ateliér ale není tím jediným, co se v galerii buduje?

Ještě tu budeme mít menší specializované knihkupectví, prodej bude probíhat v galerii i na internetu.

Tak to už chybí jenom bar…

I ten bude… Hned vedle galerie se buduje lounge bar Black Sheep. Bude to krásné místo, kam se budeme moci přesouvat po vernisážích, nebo na jednání se sběrateli.

V galerii pořádáte poměrně zajímavé akce, jako například večery se 440 AUDIO, je to taky součást marketingu?

Mohlo by to tak vypadat, ale začalo to z lásky ke kvalitní a kvalitně přehrávané muzice. Taky se u nás dělají koncerty komorní hudby a Hospodářská komora u nás organizuje setkání. Umění se tak díky hudbě a komoře dostane k úplně jiným lidem, a to mi přijde geniální. Ty jsi to zažila, tak víš, jaký zážitek je poslouchat ACDC či Smetanovu Vlast mezi díly za milion korun… To prostě jen tak nezažiješ, a to je něco, co nás na tom všechny strašně moc baví.

Autor: Romana Marie Jokelová