Rozhovor: Argišt Alaverdyan – Abstraktní perfekcionista

Argište, přemýšlíš někdy nad tím, proč je pro lidi, paušálně řečeno, abstraktní tvorba hůře pochopitelná/čitelná?

Široká veřejnost nemá větší problém naslouchat hudbě, anebo zvukům, i když se jedná o abstrakci. Je na to prostě zvyklá. Abstrakci vnímá přes tóny, nálady atd., pokud do toho není komponovaný nějaký konkrétní text. Podobně intenzivně může člověk vnímat i abstraktní obrazy. Myslím, že srozumitelnost souvisí s jazykem, kdy má člověk ve zvyku verbálně pojmenovávat věci, jinak tomu takzvaně nerozumí. A u abstraktní malby je to s pojmenováváním složitější než třeba u realistické malby. Pokud budeme jednoho dne komunikovat telepaticky, tak si myslím, že abstraktní malba bude zajímat více lidí.

S čím tedy abstraktní umělci pracují?

Společným prvkem může být tendence nepracovat explicitně. To může být často únik, nebo v dobrém případě například snaha zpracovat složitý tok informací do abstraktních forem, které vnímavého diváka někam nasměrují.

A tady podle mě narážíme na onu „komplikovanost“. Vyjadřování abstraktního umělce není explicitní, tzn., že dochází k redukci názorů, vjemů, či postojů, jak k ní, konkrétně ty sám, docházíš? Existuje na to nějaký klíč?

Zašilhám.

Podle mě v lidech převládá mylná představa, že každý umělec přesně ví, co dělá, že tomu tzv. rozumí, ale ono tomu tak ve skutečnosti vůbec nemusí být. Někdo jiný může interpretovat jeho práci lépe. Je však jeho povinností reflektovat oč kráčí, protože jinak zůstane na věky věků v kruhu pohodlí, ve kterém nebude namáhat mozek, jeho práce zakrní a kvalita bude upadat.

Je fakt, že někdo jiný může tvůj obraz interpretovat lépe než ty sám, dán tím, že se umělec dívá na svůj obraz příliš dlouho, a tak se pro něj určité symboly a významy stávají neviditelnými?

Neustálý styk s konkrétními díly může být oslepující. Autor se může překoukat a pak nevidí některé jasné věci. Je třeba pracovat s odstupem fyzickým i časovým.

Můžeš nám to přiblížit například na souboru „Displej“?

Pracoval jsem s poukazováním na „digitální situaci“ ve světě, a tedy že jsme neustále ve styku s obrazovkami, displeji atd., v jejichž rámech se pohybuje naše poznání, vědomí sebe sama i okolí. Nebylo, to ovšem jenom o tomhle. Tyto obrazy jsem také vnímal jako herní pole, které je předurčeno pro nějakou aktivitu, nebo se na něm již něco děje. Ten prostor může být dokonce sám o sobě aktivní a vibrující.

Myslím si, že je opravdu náročné pochopit procesy, které se v umělci během malování a při nazírání na jeho dílo, odehrávají.

Pro mě je to taky náročné, ale to není tak důležité. Důležitější je výsledná práce, která toto vše může vizualizovat třeba i velmi jednoduše.

Když přemýšlíš o nové sérii, vytváříš si nějaké tvarové koncepce?

Ano, primárně je to práce s obrazovou plochou, vnitřními tvary a barvou. Nezajímá mě ale jenom nějaká formální hříčka tvarů a barev. Vždy to pro mě musí být niterně naléhavé, proto skic vzniká mnoho a pak si řeknu: „Tady v tom je něco, co mi přijde nějakým způsobem intenzivní a na něco poukazující.“. A to pak zpracuji. Musí tam být nějaká myšlenka. Tělo bez mozku je k ničemu.

Je mi jasné, že to není prostoduché skládání prvků vedle sebe, ale jsem ráda, že jsi nám to přiblížil.

Dá se říci, že se snažím propojit intuitivní přístup s racionálním, což je můj věčný boj.

Celý tenhle proces musí mít jistě silný osobní účinek…

Věřím v určitý vývoj ve vlastní práci. Snažím se dávat do souvislostí konkrétní díla s tím, co znám. Sebekritika je důležitá, ale někdy může poškodit sebejistou práci.

Promítá se do toho nějaký aktuální psychický stav, například tak, že v onom díle nečekaně změníš nějakou věc?

Aktuální psychický stav hraje velkou roli, proto se snažím pracovat na obrazech co nejdéle, abych neutralizoval výkyvy kvality. Někdy je tato kvalita, kterou vnímám, přítomná hned a někdy to trvá velmi dlouho. Občas se stane, že několik dnů přemýšlím nad obrazem a poté změním nepatrnou věc, která pro mě zásadně změní celkový dojem.

Až tak?

Ano, jeden tvar je například trošičku víc vlevo a už to na mě nefunguje. Obrazy se mnou musí rezonovat. Občas je to vyloženě nepříjemné. Namalovat obraz mi tak trvá poměrně dlouho a občasná časová tíseň je něco, co se stále učím umět zvládat. Mám určité pracovní tempo, které se špatně mění.

A proto pracuješ s olejem, abys mohl, když ti to nesedí, snáz cokoliv přemalovávat?

Snadno bych mohl přemalovávat i kdybych maloval akrylem, ale olejomalba mi přijde díky svým vlastnostem zatím pro mě nejvíce vyhovující. Barvy mi připadají intenzivnější a lépe se dá pracovat s obrazovou hloubkou.

Zasahuješ do obrazů i když sis je v hlavě označil za „hotové“?

V tom jsem nekompromisní. Neovlivní mě ani názor lidí, kterých si velice vážím. Když jde podle mě něco udělat na obraze o trošku lépe, tak mi to nedá spát.

Když tvoříš, vycházíš vždy z něčeho reálného nebo je to hra tvé fantazie?

Většinou vycházím z něčeho konkrétního. Řekl bych, že se snažím zhustit několik možných pohledů na věc dohromady. Mnoho věcí však vzniká intuitivně.

Když jsi začínal malovat, byla to abstrakce od samého počátku?

Na Akademii výtvarných umění v Praze jsem se hlásil s fotorealistickými malbami a kresbami portrétů. Jeden obraz mi trval většinou dva až tři měsíce. Postupně jsem se dostal k jinému způsobu práce.

Co se změnilo?

Uvědomil jsem si, že nemůžu tři měsíce malovat jeden fotorealistický portrét.

Proč ne?

Můj životní styl tomu nebyl uzpůsobený. Potřeboval jsem všechnu tu energii zpracovávat jiným způsobem. Navíc jsem se zlekl představy, že bych se zasekl na jednom úhlu uvažování nad obrazem.

Takže ti šlo primárně o osobní duševní rozvoj v rámci malby?

Přesně tak. Bral jsem to studijně ve smyslu ohmatávání různých přístupů.

V rámci „akády“ jsi docela putoval po ateliérech, proč?

Studium jsem chápal jako možnost slyšet mnoho rozdílných názorů a nebýt tedy jenom v jednom ateliéru. To se mi zdálo příliš do sebe uzavřené.

Pochopím změnu jednoho ateliéru, ale do třetího ateliéru jsi šel proč?

Ze zvědavosti. Chtěl jsem slyšet jiné názory a být i v jiném kolektivu lidí.
Navíc bych k tomu dodal, že jsem se nechtěl vázat na konkrétního vedoucího ateliéru.

V té době se začal transformovat i tvůj přístup?

Zkoušel jsem v malbě všechno možné na co přišla chuť.

Nejsi zakonzervovaný…

Myslím si, že je každý svým způsobem zakonzervovaný, ale ve skutečnosti se snažím být co nejvíce otevřený.

Jak se do tvé práce vlastně jednotlivé ateliéry promítaly? Jak tě formovaly?

V prvním ročníku u prof. Zdeňka Berana mi došlo, že mě fotorealistická malba nenaplňuje tolik, jak by mohlo umění jiného charakteru. Začal jsem tedy experimentovat s možnostmi komponování obrazu. Následující rok ateliér převzal prof. Martin Mainer a tehdy jsem se i díky němu postupně zorientovával v umění. V pátém ročníku jsem byl u doc. Vladimíra Skrepla a tam mi celý kolektiv i diskuzní přístup vyhovoval nejvíce. Na diplomku jsem se však vrátil do ateliéru Mainera.

Máš potřebu vnitřního boje proti sobě samému?

Jsem sebekritický a zároveň musím být sebejistý. Pokud chce člověk vydržet a nezhroutit se z umění, musí se snažit to vybalancovat.

Dokážeš říci, kdy sis začal být v malbě a přístupu k ní jistý sám sebou?

Myslím si, že až ve čtvrtém ročníku.

Co se stane, když vytvoříš obraz, o kterém pochybuješ?

Potřebuji fyzický i časový odstup. Pak to většinou dám dohromady, ale někdy se člověk prostě zasekne a musí se změnit celý obraz.

V Dub Gallery běží tvá výstava. Kurátorem byl Petr Vaňous, nechal jsi ji plně v jeho rukách?

Už jsme spolu párkrát spolupracovali a myslím si, že mi rozumí. Byl kurátorem daleko náročnějších výstav, takže jsem se nebál nechat ji v jeho rukách.

Petr svým přístupem vytváří nové vazby a pohledy na tvé dílo, baví tě to?

Je to pro mě obohacující.

Pomáhá ti to zpětně v nazírání na svou tvorbu a přístup k ní?

Určitě je to velmi poučné.

Text: Romana Marie Jokelová, Dub Gallery

BIO:

Argišt Alaverdyan (nar. 1991 v Arménii). Od roku 1993 žije v České republice. V l. 2007-2011 absolvoval Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze a v l. 2011-2017 Akademii výtvarných umění v Praze (prof. Zdeněk Beran, prof. Martin Mainer, doc. Vladimír Skrepl). V roce 2016 byla realizována autorova ještě studentská výstava Kontakt v pražské Galerii Vyšehrad za finanční podpory nadace Nadání J. a Z. Hlávkových. V témže r. 2016 byly Alaverdyanovy práce představeny na výstavě Přirozený svět v Pražském domě (Brusel). V roce 2017 se stal finalistou Ceny Exit a v roce 2018 finalistou Ceny kritiky pro mladou malbu s přesahy, kde obdržel třetí místo. Žije a pracuje v Praze.